Jak se stát profesionálním překladatelem?

Zbyněk Zelenka

25. 2. 2010

Začněme např. formálním vzděláním. Překladatel by měl mít vysokoškolské vzdělání. Výjimečně sice existují kvalitní překladatelé bez vysoké školy, ale ti musejí zase splňovat vyšší požadavky na překladatelskou praxi (viz normu ČSN EN 17100).

Samotná vysoká škola se zaměřením na překladatelství ale nestačí. Po jejím ukončení jsou zkušenosti překladatele s konkrétními obory obvykle na základní úrovni. To může být problém, protože překlad běžného (tj. neodborného) textu je od agentur žádán málokdy.

Chce-li se překladatel stát žádaným, měl by se stát odborníkem na některou konkrétní problematiku, např. na elektrotechniku, informační technologie, ortopedii, metalurgii, stavebnictví či jakýkoliv jiný obor.

Existují dvě hlavní cesty, jak dosáhnout současně kvalitních znalostí jazyka i znalostí odborných.

První možností je stát se nejprve odborníkem na danou problematiku. To znamená vystudovat vysokou školu se zaměřením na určitý obor (např. stát se strojním inženýrem), získat praxi v tomto oboru a zároveň studovat daný jazyk. Tato cesta se zdá být z hlediska dosažení odborných i jazykových znalostí tou nejlepší, protože zájmem studenta byla nejen odborná specializace, ale i jazyk. Inženýr s odbornou specializací a dobrou znalostí světových jazyků se stane uznávaným odborníkem “nejsnadněji”.

Druhou možností je vystudovat nejprve příslušnou lingvisticky zaměřenou vysokou školu a teprve potom se zaměřit na odbornou specializaci, např. na právo, marketing, automobilový průmysl či cokoliv jiného. Tato cesta je zpravidla složitější, ovšem pokud má člověk dostatek píle a skutečného zájmu o obor a překladatelství, může se stát vysoce kvalitním překladatelem.

Ve výsledku nezáleží na tom, kterou cestu si překladatel zvolí, důležitý je cíl: Stát se odborníkem na určitou problematiku a přitom být vynikajícím lingvistou.

Kvalitní a vyhledávaný překladatel by také měl být komunikativní, být agentuře k dispozici a ovládat moderní softwarové nástroje (např. SDL Trados Studio, memoQ apod.).

Jestliže se bude překladatel hlásit o práci ve spolehlivé a kvalitní překladatelské agentuře, měl by počítat s tím, že nejprve projde přijímacím řízením, ve kterém obdrží řadu otázek.

Některé z nich bývají všeobecné, další se týkají vzdělání, technického vybavení, jazykových schopností a na závěr jsou požadovány např. reference.

A právě s referencemi to není vždy úplně snadné. Začínající překladatel se může po právu ptát: “Jak mohu mít nějaké reference, když právě začínám?“

Na takovou otázku obvykle odpovídáme, že je třeba začít překládat pro zákazníky/agentury, kteří nemají ty nejvyšší přijímací požadavky. Například my požadujeme, aby naši překladatelé splňovali požadavky normy 17100. Ne všude jsou ale tak přísní.

Ale co je obvykle tím nejzákladnějším dotazem/požadavkem překladatelské agentury?

Jedná se o cílový jazyk.

Cílový jazyk, tj. ten, do kterého se překládá, by měl být rodným jazykem uchazeče. Nutná je znalost nejen gramatiky, ale i stylistiky. Přeložený text je totiž mnohdy třeba přestylizovat, aby byl pro cílového čtenáře pochopitelný a čtivý.

Velmi záleží také na tom, zda uchazečem nabízená jazyková kombinace a obor jsou v danou dobu požadovány od zákazníků. Bude-li uchazeč nabízet např. pouze znalost trestního práva v kombinaci mandarínská čínština a japonština, nebude mít tolik práce, jako když bude překládat technické manuály z angličtiny do češtiny v oboru strojírenství.

Obvykle platí, že čím užší je překladatelova odbornost a čím neobvyklejší je kombinace znalosti jazyků, tím menší je šance získat stálé a dlouhodobé zakázky. Takový specialista obvykle musí své schopnosti nabídnout mnoha překladatelským agenturám, aby se překládáním slušně uživil. Pokud ale bude mít znalosti „žádaných“ oborů v obvyklých jazykových kombinacích (např. angličtina/němčina – čeština/slovenština), potom si může být téměř jist, že bude mít dostatek práce.